Adam Vačkář / Tři přechodné situace
Experimentální prostor Roxy / NoD
20. - 28. dubna 2010
Adam Vačkář je až minimalistický videoartista, který vytváří většinou jen krátké, ale hutné a sevřené příběhy. Do nich soustřeďuje určité nápady či představy, které zaujmou svou jednoduchostí a přitom jasnou sdělností. Jeho tvorba je pravým opakem dlouhých nudných videí, kde se nic nepohne, kde se obraz celé minuty takřka nemění.
Záznam opakovaného pohlavku nám může připomenout různé situace z vlastního života, hlavně asi z dětství, kdy jich mnozí dostali od svých rodičů – hlavně otců – nepočítaně. „Pohlavek“ má jistou dávku masochismu, kterou v sobě nosí snad každý z nás. Kromě toho jde o ryze osobní (soukromou) výpověď. Má však i další významy, vyjadřuje skutečnou i symbolickou facku umělci a v obecnější rovině postoj společnosti k umělecké tvorbě. Svým charakterem se liší od dalších filmů, v nichž se autor zabývá intervencí do veřejného prostoru.
V „Zebře“ se jedná o nasypání bílého prášku na přechod, po němž oběma směry přejíždějí auta a postupně tak vytvářejí dočasnou stopu. Video přináší záznam pomíjivé akce v přesně daném časovém rozmezí. Vzniká tak komplexní dílo, které se pohybuje na rozhraní mezi streetartem, performancí a videoartem. Předem se počítá se zánikem stop, zůstává jen film jako dokument i jako samostatná práce, která se svým trváním vymaňuje ze závislosti na akci, z níž vyšla. Vzniká tak svého druhu deník, který zdůrazňuje určité okamžiky a sugestivním způsobem přibližuje jinak všední výsek z každodenního života.
Zřejmě nejznámějším Vačkářovým videem je Minuta ticha. Uskutečnila se na několika místech a pokaždé došlo k posunutí významů. Záleželo na okamžité situaci, na prostředí a atmosféře, kdy autor vyzval přítomné k jejímu dodržení. Lidé většinou poslechli a tak mohl vzniknout záznam průběhu celé akce. Důležité je, že k ní došlo na místech typických pro západní svět, jako je hala či kancelář reklamní agentury, prostředí školy nebo interiéru paláce, kde se konají výstavy současného umění.
Tak Adam Vačkář působivě a především přirozeně propojil umělecké ztvárnění se sociologickým pozorováním různých vrstev společnosti. To se ještě zvýraznilo v projektu, k němuž vyzval skupinu bezdomovců a zároveň několik vizážistů, kteří je oblékli a upravili tak, aby to odpovídalo jejich typům. Na chvíli se z nich stali úplně jiní lidé, jako by tvořili zcela běžný vzorek obyvatel zařazených do naší společnosti. Zevnějšek se jistě změní snadno, horší už je to se způsobem myšlení a přístupem k životu.
K přemítání nad dočasností a pomíjivostí všeho kolem nás a vůbec celé civilizace se vrací video, v němž autor zaznamenává pomalou jízdu po silnici, která vede snad až na samý konec světa. Zdá se, že za zatáčkou už nebude nic nebo že už nebude možná ani cesta zpátky.
Adam Vačkář pracuje také se slovem, které se rozpadá a ztrácí původní smysl. Písmena znovu skládá tak, že význam není zcela zřejmý, že nám zůstává skrytý, pokud vůbec existuje. Tím vlastně navazuje na dávné objevy Jiřího Koláře, který k obdobným závěrům dospěl už koncem padesátých či začátkem šedesátých let. Řešení však bylo zcela odlišné, odvíjelo se ze zcela jiných podmínek. Je ovšem vidět, že východiska a kořeny hrají stále důležitou úlohu, ať už umělec vyrůstá a žije v jakémkoliv prostředí.
Vačkář vytváří také sochy. K jedné z nich ho inspiroval pobyt v Rusku, nazval ji příznačně Sputnik. Je v ní zahrnuto všechno, co s touto zemí souvisí. Ať už její skutečné nebo předstírané úspěchy, její hlasitě proklamovaná vítězství i utajované prohry. Pro autora i celou jeho generaci je důležité cestování, navštívil nejrůznější země. Pobyty v některých z nich měly rozhodující význam pro jeho životní styl i pro vývoj jeho tvorby (Japonsko, Francie, …). Jiná místa ho svou zvláštní atmosférou, historií a tradicí vyprovokovala k projektům, v nichž dokáže zúročit svou osobní zkušenost a poznání souvislostí mezi různými kulturami.
Jiří Machalický
.
.
.
.
.
.
.
.
Adam Vačkář / Skutečné, symbolické a vymyšlené
Galerie die Aktualität des Schönen...
25.5.-18.6.2010
Poezie se s výtvarným uměním již dávno propojuje. Básníci využívají principy, které jsou typické pro vizuální projev. Výtvarní umělci naopak vycházejí ze stavby a rytmu básní. Tak se mezi těmito tvůrčími oblastmi mnohdy smazávají hranice. Písmo nabývá nové vizuální hodnoty, ztrácí původní význam. To nastává nejspíš v okamžiku, kdy dochází ke krizi slovního sdělení, kdy se slovo zneužívá a stává se těžko srozumitelným. Lidé pak text přestanou vnímat v jeho původním smyslu, jejich pozornost se uměle odvádí jiným směrem. Jiří Kolář se kdysi vyjádřil, že se pro něj slovo v určité době rozpadlo. Dospěl pak k vizuální či evidentní poezii, v níž využíval písmové a jiné znaky do té doby neobvyklým způsobem. I v současnosti dochází k tomu, že k nám slova promlouvají, ale my je přestáváme vnímat, jsme k nim hluší. Tak se současná poezie může míjet účinkem. Málokdo má čas se aspoň na chvíli zastavit a nechat ji na sebe působit.
Adam Vačkář z této situace vychází a shodou okolností dostává ideální příležitost představit svůj projekt právě v prostředí obchodního domu. Kancelářské papíry popsané současnou poezií, která reaguje na dnešní – často prázdný a až překotný způsob života, nechá rozdávat v supermarketu, kde zároveň sídlí galerie, v níž vystavuje. Autor očekává, že lidé básně s největší pravděpodobností zahodí. Nejspíš skončí na zemi, v odpadkových koších nebo zůstanou v nákupních vozících. Umělec je pak zamýšlí sesbírat a potrhané, pomačkané či pošlapané vystavit na stěnách galerie. Básně prošlé tímto procesem vytvoří jakýsi záznam určitého časového úseku. Stanou se vlastně deníkem, ve kterém se prolne křehký svět slov a řád poezie s každodenním životem, který je od básnických představ buď na hony vzdálený, nebo se naopak stává jejich nevyčerpatelným zdrojem.
Další součástí autorova záměru je kniha návštěv, do níž má každý divák zapsat své dojmy, jak je běžným zvykem na většině tradičně pojatých výstav. Jde tedy opět o zvláštní formu deníku, který se stane v čase se proměňující součástí výstavy.
Vačkářův koncept přirozeně navazuje na experimenty šedesátých i dalších let, kdy šlo nejen o propojení různých tvůrčích oblastí, ale hlavně o co nejužší navázání kontaktu s návštěvníky. Jim se totiž často vizuální umění vzdaluje a stává se odtažitým, nesrozumitelným a nepochopitelným. Jen těžko si pak k němu hledají cestu.
Jiří Machalický
.
.
.
.
.
.
.
.
Zebra v prášku a opakovaný pohlavek
Lidove Noviny, 23. dubna 2010
Každý z nás má v sobě kus masochisty, dávají na vědomí videoinstalace Adama Vačkáře.
PRAHA Krátké, hutně vyjádřené příběhy, nápady, postřehy a představy vtěluje videoartista Adam Vačkář do svých projektů. Některé z nich ještě do příští středy vystavuje v pražském experimentálním prostoru Roxy/NoD pod názvem Tři přechodné situace. Vyjadřuje se jednoduše a srozumitelně, diváka nezdržuje mnohoznačnými zámlkami, nezakládá si na těžko luštitelných významech jako někteří jeho kolegové.
Adam Vačkář zachycuje okamžiky a situace, které kdekdo prožil a pamatuje si je. Třeba pohlavek: „Má jistou dávku masochismu, kterou v sobě nosí snad každý z nás,“ komentuje Vačkářův videozáznam opakovaného pokárání kunsthistorik Jiří Machalický a dodává, že navíc jde o ryze intimní výpověď, která revokuje i další významy: „Vyjadřuje skutečnou i symbolickou facku umělci a v obecnější rovině postoj společnosti k umělecké tvorbě.“ Silnice, která nikam nevede Jindy nasype bílý prášek na ulici v místě, kudy projíždějí auta oběma směry, takže vytvářejí dočasné stopy. Ty jsou pomíjivé, časem se přirozeně rozmažou a ztratí, ale protože je i jejich vznik autor zachytil na videu, zůstávají „navěky“. „Vzniká tak svého druhu deník, který zdůrazňuje určité okamžiky a sugestivním způsobem přibližuje jinak všední výsek z každodenního života,“ vysvětluje Machalický. Další pomíjivé, ale vlastně časově neurčené okamžiky zaznamenává Vačkář třeba v pomalé jízdě silnicí, která možná ani nikam nevede, v Minutě ticha nabízí různou atmosféru podle prostředí, kde se točilo, pohrává si se záměnou osobností trochu ve stylu „šaty dělaj’ člověka“, když oblékl a upravil bezdomovce. Nezabývá se jen videoartem, je také originálním sochařem: například ke svému Sputniku našel inspiraci v ruské realitě, podobně se dává ovlivňovat pobyty v zemích s odlišnými kulturami. Tam hledá historické souvislosti a „cedí“ je skrze vlastní zkušenost.
Adam Vačkář:
Tři přechodné situace
Roxy/NoD, Praha, do 28. dubna
