Necháme bezdomovce zmizet
Vyslo v kulturnim magazinu A2, cervenec 2009
V rámci cyklu Start-up vymyšleného Galerií hlavního města Prahy pro mladé umělce vystavuje Adam Vačkář (1979) video o bezdomovcích, které však v důsledku obviňuje celou společnost. Jakých podob může v současném vizuálním umění nabývat moralita?
Ve Vačkářově videu Improvement (Vylepšení) jsou bezdomovci našimi „němými svědky“. Nemluví, zakřiknutě stojí ve frontě a čekají, až se jich ujme kadeřník, stylistka a kostymérka. Nezjistíme, proč se ten který dostavil a lze jen těžko odhadnout, co prožívají. Jeden po druhém se ale proměňují v běžné, dobře vypadající lidi. Adam Vačkář pronajal prázdnou industriální halu, televizní techniku a usmlouval přátelské ceny s filmaři a profesionálními vizážisty. Zorganizoval absurdní představení. Žádnému z bezdomovců nezmění život, žádný v dohledné době neuvidí make-up znovu. Přesto je na krátkou chvíli obklopí záře reflektorů a objektivy kamer. Na chvíli zmizí nezjevnější stigma jejich společenského postavení - jejich neupravený vzhled.
Vačkářova akce a její dokonale stylizovaná „novácko-primácká“ dokumentace jsou samozřejmě myšleny ironicky. Bezdomovci se účastní reality-show, v níž mají jediný úkol – být neforemnou hmotou, které povolaní profesionálové dají správný tvar. Improvement ovšem nemá být pouhou kritikou médií, která už před časem objevila formát „zázračných proměn“ housenky v motýla. Moralistně se obrací na celou společnost a její úsilí asimilovat a odchylky podrobit normám bez obsahu.
V současném vizuálním umění se poměrně často setkáváme s problematikou sociálního vyloučení. Je určitě namístě přemýšlet, zda to odráží pouze upřímnou starost o stav světa, v němž se z pozice moci uskutečňuje až příliš špinavostí, a do jaké míry jde o zrcadlení silně pociťované deprivace z úlohy umělce ve společnosti. Každopádně otázky etnických, kulturních, sociálních a názorových menšin, obecně celá oblast „okraje“, jednoduše mezi umělci rezonují a s ohledem na jejich znovuobjevenou vůli „angažovat se“ to nevypadá, že by tomu v dohledné mělo být jinak.
Spolu s úvahami, kdo a jak je omezován a utiskován, se přirozeně objevuje problém, kdo určuje normy, jaké jsou a jaké metody se využívají k jejich prosazení.
Adam Vačkář nesáhl pro bezdomovcích proto, že by bláhově věřil v jejich kolektivní touhu zůstat tím, čím jsou dnes. Zpracováním svého videa, v němž nedal prostor zkoumání individuálních „případů“, ovšem tuto otázku nastoluje. Kdo jsou? Co chtějí? A zejména: co děláme my?
Vačkář dělá z bezejmenných bezdomovců bezejmenné modely, jejichž finální vzezření odpovídá normám úspěchu a spokojenosti, jíž jsme si za vydatné pomoci médii úspěšně vmasírovali pod kůži. Dělá tedy to, co společnost s bezdomovci nedělá (nikde nevidím pouliční kostyméry), ale doporučuje vlastně každému, pokud chce být společností přijat, chce obstát v práci, v lepší restauraci, „chce se líbit“, apod. Adam Vačkář nahrazuje neosobní identitu bezdomovce, jak ji nasnímal ve svém filmu, podobně anonymní simulací ideálu podle vzoru: „Nemusím být nic, jen když jako něco vypadám“.
Nejlepší bezdomovec je ten, který není vidět. Tak by se dalo shrnout převládající smýšlení české společnosti a bohužel také její politické reprezentace. Ošklivé a zapáchající nepatří dani do osobního, ani do veřejného, sdíleného prostoru. Bezdomovec je v městském prostředí často považován za větší zlo než hustá doprava, jedovaté ovzduší nebo megatuny odpadků, protože tato „zla“ určuje většina, zatímco bezdomovectví je neustále vydáváno nanejvýš za nešťastný osud jednotlivce, kterého právě tato „individuálnost“ vyřazuje z představy společnosti jako alespoň v základních obrysech sjednocené množiny. Adam Vačkář bezdomovce zneviditelnil a tím nás zbavil „jejich problému“. Ve skutečnosti jim nasadil masku a zbytek nechal, jak byl.
Podobnou estetickou masku nasadil i svému umění. Vyrobil ho s takovou filmovou profesionalitou, že divák nemůže nepocítit půvab povrchních televizních poselství: když budou věci krásné, všechno špatné zmizí. Právě v tom se jeho postup odlišuje od jiných moralizujících umělců v českém prostředí. Například veřejně nejznámější moralisté ze skupiny Pode Bal užívají konejšivých konvencí reklamní estetiky a krásy konzumních produktů, ale svůj ironický odstup dávají najevo detailem, který je vůči celku v přímém, jednoznačném kontrastu. Adam Vačkář jednoznačný kontrast nepoužívá. Možná proto, že není až tak srostlý s českým prostředím, protože se výtvarný jazyk „učil“ během šesti let strávených v Paříži, skrývá ironii za mnohem silnější vrstvu estetického „make-upu“. Svádí nás efektními obrazy a nechá prožít vlastní satori – uvědomění, že na nás konvenčně krásné obrazy působí, že jim podléháme, že v sobě také máme sklon přetírat fasádu domu... Adam Vačkář nás chce přistihnout ve stavu ztotožnění s hyperrealitou, v níž už došlo k odtržení od objektu reprezentace a obrazy jsou posuzovány podle své působivosti a nikoli podle obsahu.
Jiří Ptáček, autor je kritik umění
Adam Vačkář: Improvement, Dům U Zlatého prstenu, GHMP, Týnská 6, Praha 1, 24. 6. – 26. 7. 2009.