Japonců je všude dost
Text: Michal Komarek
(Tištěný Reflex, 5. 5. 2008)
Reflex 19/2008
Výtvarník ADAM VAČKÁŘ (28) žije střídavě v Praze a v Paříži, vystavuje po celém světě a živí se převážně tlumočením z japonštiny do francouzštiny. Se svou francouzskou přítelkyní má roční dítě. Společně plánují, že se přemístí do New Yorku. V umění se tam toho děje nejvíc, a jak Adam říká: "Japonců je všude dost."
Před nedávnem vpadl Adam v doprovodu osmi dalších lidí vybavených tlampači do obří výstavní síně Palais de Tokyo v Paříži. Byla neděle a bylo tu kolem patnácti set lidí. Adam s kolegy vyhlásili minutu ticha. "Jasně že většina návštěvníků chápala, že je to performance, nešlo nám o to, abychom je šokovali nebo zaskočili, ale o to, abychom narušili stereotypní plynutí času. Aby se z něj lidi na chvíli vytrhli. Přijali to a spolupracovali a postupně vlastně celá ta výstavní síň ztichla."
Podobný projekt připravil Adam v Čechách - "minutu ticha" tady natáčel ve škole, v call centru a v reklamní agentuře. "Zase mi šlo o dotaz po smyslu stereotypně vykonávané činnosti. Tahle společnost hodně mluví, hodně spěchá, ale málo přemýšlí. Ve škole to začíná a call centrum je jednoduchý symbol. V recepci reklamní agentury se nám navíc podařilo odchytit messengera, který tam právě něco doručil. I jeho jsme přesvědčili, aby nám minutu v tichu postál, byl z toho strašně otrávený a tvářil se celou dobu naprosto zhnuseně. Přímo nás nenáviděl. Dokonalá podoba na chvíli přerušené vystresované rychlé akce."
Z "minuty ticha" vzniklo minutu a půl dlouhé video připravené na výstavu. "Přímo nesnáším současná umělecká videa, tyranizují diváky, jsou dlouhá a nesrozumitelná, je to nekonečný onanismus. Chtěl jsem, aby tohle bylo jednoduché, krátké a hned to zaujalo. A přitom je to pro mě podstatné téma. To, jak se necháme unášet provozem téhle společnosti, jak jsme konkrétně u nás promarnili šanci po Listopadu trochu přemýšlet, než jsme se stali součástí zase dalšího systému. Nemáme žádný odstup."
MULTIKULTURALISMUS A SUKA
Adam se považuje za "emigranta nové generace". "Z Čech mě vyhnal nástup radikálního dravého kapitalismu. Převládl tady čirý konzum a hlavní téma byly peníze." Otázka fungování moderní společnosti je základem jeho současných projektů. A aby se v ní orientoval, přečetl si třeba Marxe a studuje moderní francouzské filosofy. Odpovídá tomu výsledek? Nejsou performance nebo podobná videa jen zcela pomíjivá hra na úrovni gymnaziálních nápadů?
"Jasně že je to efemérní forma a konzervativní starší generace ji odmítají jako zanedbatelnou. Ale třeba při performanci se lidé projektu přímo účastní a to mi připadá důležité. Navíc je normální, že výrazové prostředky umění jsou do značné míry generačně nepřenosné. Že nové přístupy začínají nejdřív někde v under groundu a pak se postupně přemísťují do hlavního proudu, až zestárnou. Jde o to, jestli chceš dělat moderní umění jenom tak, že při natáčení hystericky klepeš kamerou, abys byl originální a moderní, nebo do toho dostaneš nějaké obecné téma."
Další obecné téma, které je pro Adama podstatné, je multikulturalismus. "Ve Francii je přítomné všude - v politice i každodennosti. Jednu dobu jsem měl ateliér na Montmartru. Díky jedné nadaci na podporu mladých umělců jsem si žil na vysoké noze - okno do zahrady, výhled na Sacré-Coeur, bohatá čtvrť. Ale stačilo přejít jednu jedinou ulici a člověk se ocitl v úplně jiném světě, ve čtvrti Château Rouge, kde žijí většinou černoši, jsou tu preventivně neustále zaparkované dva policejní antony, na ulici se válejí feťáci, všude je viditelná bída. Přestože se Francie snaží přistěhovalcům otevřít, multikulturalismus tu moc nefunguje."
V českém multikulturním projektu Adam spojil "komunistický bordel", židovskou tradici a bývalou pražskou periférii. "U Karlových Varů jsem si vyhlídl takový ten typický venkovský dvorek, kde se ve vysoké trávě válí spousta různých planěk, kterými občas někdo něco podepře a zase mezi ně vyhodí nějaké jiné. Majitele dvorku jsem přesvědčil, aby v době židovského svátku sukot z těch planěk sbili suku neboli stan či přístřeší, ve kterém v době svátku tráví židovské rodiny společně čas." Stavbu suky Adam natáčel a pak ji převezl do synagógy na Palmovce, kde ji postavil pod plátnem, na němž běželo video. "Palmovka je bývalá periférie, dnes nesmyslně utopená v autobusovém nádraží, ztratila charakter. Ale na druhou stranu získává nový rozměr - v okolí synagógy byly všude stánky a zní tu především vietnamština a ukrajinština."
Tak po svém Adam vnutil pocit ze židovské tradice českým venkovanům, kteří neměli ani potuchy o pražské periférii, jež hledá svoji novou podobu mezi novostavbami a "multikulturními" stánky.
MEZI DECHOVKOU A KALIGRAFIÍ
Do Japonska odjel Adam v sedmnácti. "Přemluvil jsem otce, který je japanolog a má tam kontakty, aby mě tam vystřelil. Chtěl jsem se odříznout od dětství."
V Japonsku ho čekal kulturní šok - umělé ostrovy, opuštěné mrakodrapy vedle zbrusu nových, protože levnější je postavit nový než opravit starší, vlaky bez řidičů a mobily velikosti krabičky od cigaret, kdy u nás byl mobil ještě vzácností a jeho "kufříkové" verze byly v živé paměti. "Jasně, to nebylo všechno - začal jsem vnímat jejich na naše zvyklosti podivně hierarchizovanou společnost, učil jsem se jazyk a začal žít výtvarným uměním. Učil jsem se kaligrafii. A to mi dalo obrovské základy řemesla."
Užíval si přitom privilegované postavení. Nikoliv proto, že je synem japanologa, nýbrž proto, že je Čech. "Češi mají v Japonsku vynikající prestiž. Lidi tady znají především naši hudbu a pivo a mají je rádi. Snad všechny velké japonské pivovary vaří pivo podle českých receptů. A česká hudba mi způsobila šok několikrát. Poprvé, když jsem byl v supermarketu na tokijské periférii. Tam jako kulisu pro nakupující hráli po ránu Vltavu. A pak třeba, když mi tokijský taxikář začal nadšeně vyprávět o české dechovce. Znal ji rozhodně mnohem lépe než já."
Když se po roce vrátil do Prahy, zažil kulturní šok znovu. "Připadalo mi, že tady všechno stojí, a ještě navíc v zatuchlém vzduchu." Takže na UMPRUM vydržel tři roky a pak se přesunul do Paříže, kde ve studiu pokračoval. "Umění tam má mnohem větší prestiž, točí se kolem něj mnohem víc peněz, má větší vliv na společnost. U nás má slovo umělec pořád ještě spíš pejorativní přídech. Prostě loser, ztracenec neschopný dělat něco pořádného."
V něčem jsou ovšem podle Adama Česko, Japonsko a Francie stejné: "Stručně řečeno - ve všech těch zemích mají mladý lidi za blbce. Platí tu kult zkušenosti, zásluh, věkem nabyté moudrosti. To je jeden z důvodů, proč mě láká New York. Ve Státech dokážou energii mladých lidí využívat mnohem líp."
NEBÝT ŠAŠKEM
Všudypřítomný a všeobsáhlý kult konzumu považuje Adam nejenom za zásadní charakteristiku současné západní společnosti, ale i za její budoucí šanci. Je to totiž i šance umění na prolomení mantinelů, v nichž tradičně žije. "Status umělce je stále podobný postavení středověkého šaška. Je trpěný, protože může být zábavný a občas umí ukázat nějaké zajímavé souvislosti. Ale vždy z poníženého postavení. Není třeba ho brát vážně."
Konzum v sobě ovšem obsahuje paradox: umění zároveň banalizuje i mu dává větší sílu, uznání a moc. "Kupovat si,zbytečné´ věci, tedy umělecké předměty, bývalo vyhrazeno zvrhlíkům nebo boháčům. Ale v současnosti si je kupuje stále víc lidí, kteří nepatří ani do jedné z těchto kategorií."
Jak se umění stává součástí běžného konzumu, musí se podbízet poptávce. Zároveň ale přináší svoje normy vkusu, svoje hodnoty. "Konzumace umění není pro umění ani pro společnost bez důsledků. Může to znamenat zánik umění i postupné zduchovnění společnosti. Je to závod s časem. Střet o principy a hodnoty. Já věřím, že umění může svět proměňovat."
A tak velké jsou i Adamovy ambice. Chce se v umění seberealizovat, chce si vydělávat peníze a chce i měnit svět. Říká to sice s lehce sebeironickým úsměvem, ale myslí to nepochybně vážně. "Je pro mě důležité se uměním i živit. Myslím si, že váha umění je větší, když je propojené s každodenností a ekonomikou. Že je skutečnější, než když je to jenom hobby."
"Skutečnost" umění vnímá Adam i v napětí mezi projekty, jež dělá nyní, a řemeslem, které se naučil v Japonsku a později na škole. "Dělal jsem i kresby a plastiky a zase se k nim vracím a budu vracet. Když něco děláš delší dobu a vkládáš do toho i vlastní tělo, přeneseš tam víc než jen koncept, myšlenku. Víc ze stavu své mysli, svého podvědomí. A to k umění patří."
V politice se Adam považuje za "humanistického neoliberála". "V Česku mě žádná strana příliš neoslovuje a složité to je i ve Francii. Tam se mísí mnoho rozporuplných tradicí. Je tam silné konzervativní, vlastně monarchistické jádro i mohutná republikánská tradice. Připadá mi úžasné, že Francouzi jsou tolik náchylní k manifestacím, demonstracím, stávkám. Mají hluboko uložené v politickém povědomí, že výsadou demokracie je nesouhlasit s vládou, bouřit se proti ní. Na druhou stranu je mi v mnohém sympatičtější místní liberální pravice než levice, která stávkuje kvůli jakémukoli zásahu do zaměstnaneckých výsad. Levicové myšlení je ve Francii příliš ponořené do socialismu."
